Tak trochu drsný výlet na Ještěd

Když jsme se s dětmi vydali na výlet, v jehož rámci měli vystoupat ne Ještěd, měla jsem o cestě určitou představu, jak se však záhy zjistilo, velmi mylnou. I když jsem měla celkem nastudováno, v konečném výsledku byla spousta věcí úplně jinak.
V prvé řadě mne mile překvapilo, jak daleko zajíždí liberecká tramvaj. Končila cca jen kilometr příjemné cesty od kabinkové lanovky a ještě méně od lanovky Skalka.
U zastávky jsme trochu zaváhali, kudyže se to máme vydat, aby trasa byla pokud možno nejkratší. Nakonec jsem ve zdejších suvenýrech za 30 korun koupila pidi mapku. Trochu předražená, ale mapka byla praktická a na několika místech se nám hodila.

Z centra města Vás až skoro k lanovce doveze tramvaj

Okolo suvenýrů jsme se vydali doleva k široké štěrkované cestě vedoucí po okraji lesa. Asi po kilometru vesměs rovinaté chůze jsme dorazili ke spodnímu stanovišti lanovky. Zde nejprve vystojíte mega frontu na lístky, a pak se přeřadíte do ještě delší fronty, v níž si vystojíte frontu na lanovku. Kapacita lanovky je naštěstí 30 lidí a lanovka pendlovala nahoru a dolů permanentně. Šlo to tedy naštěstí rychle. Do kabinky lanovky je nutno nastoupit již s nachystaným fotoaparátem. Focení z lanovky v davu sice ideální není, ale i tak můžete pořídit krásné snímky. Pro „vrahy“ a lidi bez pudu záchovy, vede pod lanovkou krkolomná vzpřímená zkratka. Lanovka vás na vrchol zaveze během 4 minut, vystoupíte zde jen kousek pod Ještědským televizním vysílačem. Neprchejte hned nahoru, zastavte se u východu z lanovky a pokochejte se tím úchvatným pohledem dolů a na lanovku.
Před hotelem se nachází parkoviště, a pak poněkud vražedná, kamenná plocha s lavičkami. Ti, kdož mají štěstí, si vybojují místo na kraji terasy, odkud je nádherný výhled na krajinu. Musím říct, že nám se poštěstilo a my jsme si mohli vychutnat úžasnou svačinu ve chvíli, kdy nebe bylo krásně slunné a viditelnost víc než perfektní.

Už z dálky vypadá výstup na Ještěd náročně...

Po svačině jsme dali šanci i jiným prožít tento neskutečný zážitek i jiným a my se vydali na vrchol Ještědu prohlídnout si budovu vysílače. Paradox je ten, že ačkoliv terasa byla na zabití a já měla obavu, že se tam někde přerazím, nakonec jsem spadla úplně někde jinde, a to na výstupním okruhu televizního okruhu. Bohužel tu někdo celkem nezodpovědně odstranil ocelová lana, čímž se úchyty staly zcela neviditelnými. Nikdo je nenatřel, a tak splynuly s povrchem. Zakopnout o ně bylo velmi snadné. Mohla jsem dopadnout pěkně špatně, naštěstí to odnesla má dlaň, vymknutý palec a na druhé ruce malíček, na němž jsem přišla o část nehtu. Ještěže tu měli na recepci lékárničku. Mohla jsem se ošetřit a pokračovat dál. Inu, i takovéto nehody patří k výletům. Dávejte si tu proto pozor. Je to sice na rozdíl od okolí rovina, ale nikdy nevíte, co trčí ze země.

Cesta nahoru

Z Ještědu se můžete dolů vydat hned několika způsoby, pokud máte auto, tak po silnici, pokud se vám nechce chodit, můžete jít zpět kabinkovou lanovkou, kamzíci mohou dolů seskákat přímo pod lanovkou, sportovci si možná troufnou na sjezd na kole a pro skutečné blázny tu je i sjezd na koloběžce. Zlatou střední cestou se může jevit i sestup k horní stanici sedačkové lanovky Skalka, která vás i v létě sveze zase dolů.

Dolu i nahoru na Ještěd jezdí pohodlná kabinová lanovka

My se vydali z Ještědu po modrém značení pěkně pěšky s touhou dorazit až do Horního Hanychova. Přeci teď už to bude muset jít jen dolů. Hmmm, vážně? No, v mnohém jsme měli dost zkreslenou představu. Cesta dolů nebyla zdaleka tak jednoduchá a krátká, jak se zdála.
Příjemná asfaltka se proměnila ve štěrkovou cestu. Cesta po červené k Pláním pod Ještědem ještě šla, i když i zde v poslední zákrutě byla pěkná bota. Stezka totiž z celkem pohodlné štěrkové silnice odbočila do sebevražedného svahu plného kamenů a kořenů. Jen jsme si stoupli na okraj a bylo nám z ní zle, tak kolmo vedla dolů. Raději jsme zůstali na silnici i s tím rizikem, že budeme nejspíš notně obcházet. To, co jsme uviděli, za zatáčkou nám vyrazilo dech. Ona zatáčka chránila skálu. Stezka sice byla krátká, ale vražedná. Na téhle cestě není cesty zpátky, musíte jít jen vpřed.
Z Plání je potřeba vydat se po modré, ta nás dovedla na krásné poklidné místo plné zeleně, oveček a také s pěknou hospůdkou. Jen to značení tu bylo záludné. Najednou tu bylo kvantum značek. Nešlo jen o barvy, ale jedny značky byly pro turisty, další pro běžkaře, další pro cyklisty a dokonce i kolopkáři tu měli své vlastní značení. Člověk byl z toho ve výsledku akorát tak zmatený. Nakonec jsme ale zelenou přeci jen našli. Vedla hned za chatou s hospodou hned přímo do lesa. 

Konec idyly…

Náhle cesta vedla strmě, ale doopravdy strmě dolů. Člověk kličkoval mezi kameny a kořeny stromů, modlil se, aby na té vlhké hlíně nepodjel a toužil po konci. Jo na kole to byl sešup…ale mezi těmi stromy s rozptylem sotva 50 cm to bylo jen pro ty bez pudu sebezáchovy. Cesta dolů byla doslova nekonečná. Vše, ale musí jednou končit a i my jsme konečně došli ke spodní stanici sedačkové lanovky Skalka.  Odtud už to bylo na zastávku už jen pár kroků. Cesta dolů byla vražedná, ale mnohem horší by byla cesta vzhůru. Dole nás pořádně bolela lýtka, ale byli jsme rádi, že jsme tento výlet zvládli.

Cesta dolů

Nahoře na Ještědu (1)

Nahoře na Ještědu (2)

Přímo na vrcholu můžete navštívit úžasnou rozhlednu o výšce 100 m