Vízmburk – perla dávno zašlých časů

V prvních jarních týdnech jsme se dali zlákat k procházce lesem, v jehož útrobách měl dlít hrad Vízmburk. Počasí bylo ještě trochu chladnější a deštivé, přesto nutilo člověka okusit po dlouhé zimě trochu čerstvého vzduchu a svěžího pohybu.

Po odstavení auta na kraji hustého porostu jsme vykročili rázně směrem k cíli. Dlouho a dlouho nebylo po stavbě ani památky, dokonce se nám do mysli občas vtíraly myšlenky na návrat, ale nakonec jsme přece jen dorazili k danému místu. Mírný kopeček před námi dával tušit mnohá tajemství. Jali jsme se porušit hned několik zákazů a prolezli, co se dalo. Hlína, mírně rozbředlá, se lepila na boty, studený větřík nám otiskl do obličeje stopy červeně, ale nic nás neodradilo od dokonalého mapování hradu i jeho nejbližšího okolí.

V podhradí stál opuštěn dřevěný stánek, jenž určitě pravidelně ožívá každé léto a zve k občerstvení nejednoho znaveného poutníka. Nyní ale zel prázdnotou. V blízkosti boudičky jsme ale spatřili stopy po nedávném úklidu, či opravách. Později jsme se dočetli, že v dubnových dnech se u trosek pamětihodnosti budou pravidelně scházet dobrovolníci, aby zahájili přípravu na její květnové zpřístupnění, lépe řečeno na zahájení provozu. Dokonce si někteří z nich vzali na starost sbírku, jejíž výtěžek má vést k výraznější rekonstrukci celého prostranství.

Stánek v podhradí

Buďme tedy třeba jedni z těch, co pomohou. Pak bude pohled na někdejší chloubu kraje o mnoho hezčí a více vezme své obdivovatele za srdce. Historie je zkrátka významnou součástí života. A kdo říká, že ne, ten o mnoho přichází.