Svitavy
Východočeské Svitavy se rozkládají při jihovýchodní části České tabule, v předhůří Orlických hor, čímž je lze pokládat za skvělý výchozí bod pro pěší i cyklistické výlety do okolí, které disponuje řadou zajímavých míst, stejně jako město samo.
Užitečné informace pro návštěvníky
Svitavy - zajímavosti
Historie města
Svitavy najdeme při hranici Moravy a Čech a název mu vtiskla řeka, na které je město položeno, řeka Svitava. Někdy kolem roku 1167 zde byl premonstráty z Litomyšle vystavěn kostel sv. Jiljí a o století později sem Bruno ze Schauenberku vyslal německé osadníky, kteří zde vystavěli kostel Panny Marie. Později byly Svitavy právě olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku povýšeny na město.
V roce 1389 byly ve Svitavách vystavěny hradby, nicméně i přesto bylo město v roce 1424 dobyto a vydrancováno husity. Doba prosperity nastala až v 16. století, kdy zde kvetla řemesla, byly vystavěny domy s podloubím na náměstí, ovšem během třicetileté války nastal opět úpadek, město bylo prázdné a vylidněné. Navíc ve Svitavách krátce nato řádily epidemie cholery a moru, na něž upomíná morový sloup z roku 1703, který dnes najdeme na náměstí.
V roce 1781 ve městě řádil požár, kterým byla poškozena zdejší radnice, kostel zasvěcený Panně Marii a na tři sta domů. Následně probíhala nová výstavba, během které městu zasazovala rány napoleonská a prusko-rakouská válka.
Svitavy byly v historii vystavovány národnostním konfliktům mezi Čechy a Němci a v roce 1938 dokonce město územně spadalo pod Velkoněmeckou říši a české obyvatelstvo ve Svitavách začalo převládat až po druhé světové válce.
Pamětihodnosti a zajímavá místa
Město Svitavy svým návštěvníkům nabízí celou řadu pozoruhodných míst, stavebních památek i tras v okolí. Centrem města je přirozeně náměstí, v němž měšťanské domy s podloubím slibují příjemnou procházku.
Z církevních staveb stojí za návštěvu kostel sv. Jiljí a Navštívení Panny Marie.
Pozoruhodným místem je také zdejší knihovna s více jak 25 tisíci svazky. Jedná se o dar městu od jeho slavného rodáka Valentina Oswalda Ottenika z roku 1892.
Autor: Andrea Štyndlová