Proč se těšit do Semtěše?
Sem se těšte! Kam? Do Semtěše. Do obce na úpatí Železných hor, pár kilometrů od Čáslavi. Název sice opravdu připomíná sloveso těšit se, ale nesouvisí s ním. Pochází totiž od označení Semitěchův dvůr a souvisí nejspíše se zrodem tvrze. Kdo ale Semitěch byl, nevíme.
Já jsem tuto obec spatřila poprvé v loňském roce. Bylo neuvěřitelné, co se přede mnou objevilo, když jsem v doprovodu přítele, jenž kousek odtud bydlí, projela levotočivou zatáčkou. Věž? Tady? Uprostřed vsi? Dvaadvacet metrů vysoká hranolová věž. Poslední zbytek kdysi výstavní tvrze, vybudované ve 14. století šlechticem Rubínem ze Skalice a Semtěše, jež došla postupného rozebrání v průběhu 16. století.
Předchůdcem této usedlosti bylo prý hradiště na severovýchodním okraji Semtěše. Po jeho zániku bylo přímo uprostřed společenského dění vybudováno toto sídlo. V průběhu dalších staletí se zde vystřídalo několik majitelů. Jedním z nich byl Václav Žehušický z Nestajova, Karel ze Žerotína nebo Zdeněk Meziříčský z Lounice. Ten už však stojí u zrodu postupného pustnutí, neboť usedlost již nebyla šlechtickým sídlem, ale jen pouhou součástí majetku různých vládnoucích rodů.
Samozřejmě mě zajímalo, zda se dá na věž vylézt a rozhlédnout se po okolí. Možné to je, ale ne pro nahodilé kolemjdoucí, což jsme v tu chvíli byli i my dva. Pouze po předchozím objednání je návštěvníkům vstup povolen. Pak je snadné vejít, vystoupat po schodišti a pokochat se pohledem na blízká i vzdálenější místa na pomezí dvou krajů.
Zajímavostí je i to, že v útrobách věže byla v 18. století zřízena kovárna, která zde šířila své umění až do roku 1950. Pak byla celá památka zapomenuta a ožila až po roce 1997. Naštěstí! Těšte se tedy na Semtěš. Stojí za zhlédnutí vnitřku i zhlédnutí shora dolů.
