Ludgeřovice, brána do českého Slezska

Hlučínsko (lidově taky Prajzská) leží na samém východu naší republiky a vzhledem k dějinným událostem prodělalo vcelku smutnou a nešťastnou historii, což je snad dáno jeho geografickou polohou – tedy na samém cípu hranic a možná právě proto, bylo vždy účastníkem mocenských sporů, kterému státu vlastně patří, a tak se už od nepaměti (historici se shodují už na 8. století), vedou o tento maličký, ale malebný kousek krajiny války. Jednou bylo Hlučínsko přičleněno k Polsku, podruhé k českému království, jindy k Prusku.

Poslední výrazný zvrat v jeho dějinách nastal roku 1742, kdy toto území prohrála Marie Terezie ve Slezských válkách a Hlučínsko tak připadlo pruskému státu. Dodnes se traduje, že vládnoucí císařovna Marie Terezie po válečné porážce plakala na zámku v Kravařích a někde v jeho zahradách jsou tyto slzy proměněny v perly. Samotné Hlučínsko tehdejšímu Československému státu připadlo zpátky až roku 1920 (některé obce dokonce až v roce 1923) po 1. Světové válce. Pruská vláda zanechala na Hlučínsku mnoho, jak v architektuře, tak v myšlení lidí. Při připojování k Československu dokonce Hlučíňané hlasitě protestovali a nový stát naprosto ignorovali, což bylo způsobeno možná i tím, že snad nikdo z tehdejších obyvatel česky neuměl. Poslední smutnou historii Hlučínsko prodělao v době 2. světové války, kdy nebylo připojeno k Třetí říši jako součást Sudet, ale tzv. Altreichu, a zdejší mužští  obyvatelé tak museli nastoupit jako vojáci Wehrmachtu rovnou na východní frontu.

Pojďme však zpátky k tématu článku, jímž je právě obec Ludgeřovice, jedna z největších obcí v česku vůbec. První písemná zmínka pochází z r. 1303 a dnes je první obcí za řekou Odrou, která patří právě do českého Slezska.
Ludgeřovicím dominuje nádherný kostel sv. Mikuláše, který je postaven právě v onom „německém stylu“ – tedy z červených pálených cihel, tzv. „režného zdiva“.

Vliv německého obyvatelstva je znát i na místním hřbitově, kromě mnoha německých náhrobků je zde také památník padlým obětem vojáků wehrmachtu. Takový památník těžko někde jinde v republice, krom Hlučínska najdete. K němu se opět váže zajímavá historka z období budování komunismu. V padesátých letech jej chtělo místní JZD zbourat a jeho místě zasít obilí, tomu však zabránily vdovy po padlých vojácích, jichž nebylo v Ludgeřovicích zrovna málo, a ty údajně skákaly traktorům přímo pod kola. Památník tak byl zachráněn a stojí dodnes.

Památník padlým německým vojákům druhé světové války. Na hlavní soše je německý voják, který se loučí s rodinou a vzadu čekající smrt. Po sametové revoluci byly přidány i jmenné seznamy padlých

Německý vliv na místním hřbitově jde opravdu znát.

Do Ludgeřovic se snadno dostanete poměrně hustou sítí cyklostezek, zhlédnutí kostela za to určitě stojí. Co se týče služeb, tak se Ludgeřovice pravda mohou v lecčems zlepšovat, rozhodně to však neznamená, že by tady doslova „chcíp pes“. V blízkém hostinci u kostela si můžete dát poměrně dobré pivo a posedět na příjemné zahrádce, osobně bych však spíše doporučil restauraci „Selský dvůr“, tady vaří doslova stylově a k jídlu si můžete dát „Jakusyk zupu“ (tedy polévku) nebo třeba „Opekany šnycel s kobzolami“ (tedy kuřecí řízek z bramborem).

Na druhém konci Ludgeřovic je také kaskáda pěti rybníků, na nichž se tradičně pořádají rybářské závody. Samozřejmě i s doprovodným programem a skutečně je co vidět. Na nenáročný výlet na kole, řekl bych, jsou Ludgeřovice ideální.