Petlice u sv. Jiří

Lehnout si v létě na prohřátou zem, mezi vonící luční květy je nejlepší wellness, které znám. Tedy pokud nejste alergičtí na pyl…. I podzimní a jarní návštěva má své kouzlo. Obklopí vás tu koruny stromů zahalené do zlatavých a měděných tónů, nebo naopak něžná zeleň bohyně Vesny, pro kterou zapomenete na jiskřivou krásu sněhových vloček odcházející zimy.

Kostelík sv. Jiří u Libušína na Kladensku

Studenou zimní poezii, okořeněnou mravenčením v mrznoucí špičce nosu, jsem si byla vychutnat ale u kostelíka letos poprvé. Těšila jsem se na ponoření do myšlenek o tom, jak asi vypadaly zimní dny našich předků, kteří zde žili již v raném středověku. Kromě nálezů zbytků keramiky a ostatních artefaktů tady archeologové objevili i neumělé kresby jízdních bojovníků, vyryté do opukových kamenů, které byly součástí opevnění. Představa, jak si strážný krátí dlouhou chvíli na hlídce tvorbou středověké obdoby graffiti, je zábavná. Copak na to asi řekla kněžna Libuše, která zde podle kronikáře Kosmy věštila zrod a slávu Prahy?

Petlice na dřevěných vratech kostelíka

Zimní atmosféra kostelíka a jeho okolí opravdu nezklamala. Bílé ladění zklidní myšlenky a přispěje k soustředění se na detaily, které jindy, díky ostatním vjemům tolik nevnímáte. Asi nejvíc mě v ten tichý zimní den zaujal detail na hřbitovních vratech. Dveřní kování, jehož patina souzní s bytelností a nostalgicky působící sešlostí věkovitých veřejí. Kolik krásy se skrývá ve spojení chladného kovu a teplého, stále živoucího dřeva. Díky za um a poctivou práci dávných řemeslníků i za uznalost a cit současníků, kteří vnímají tu nádheru a poezii tohoto dědictví a nemají potřebu nahrazovat „staré špurky“ sterilními výrobky bez duše.

A tak…..vejdi poutníku…..

Na místě kostelíka stálo kdysi hradiště